římské právo Římské právo, které se zachovalo hlavně díky spisu Corpus iuris byzantského císaře JUSTINIÁNA ze šestého století, je výsledkem tisíciletého nepřetržitého právního vývoje, jehož vrcholem byla "doba klasická" v prvních dvou stoletích po Kristu. Zabývalo se spíše soukromým právem (vztahy mezi jednotlivci) než právem veřejným (regulujícím státní orgány), které bylo až do doby byzantské jen velmi málo rozvinuté.
Právo rané Římské republiky v pátém století před Kristem bylo založeno na nepsaných obyčejích, které byly považovány za část římského dědictví a platily pouze pro římské občany (ius civile, civilní právo, právo pro cives, občany). Ve sporných případech bylo rozhodující rozhodnutí pontifů, orgánu patricijských aristokratů. Podle tradovaného podání si znevýhodnění plebejci vyžádali, aby bylo obyčejové právo zapsáno a pochybné body vyjasněny úplným souborem psaných zákonů (leges), které jsou známy pod názvem "dvanáct desek" a byly schváleny veřejným shromážděním v letech 451-450 před Kr.
Po zbytek období republiky neexistovaly téměř zákony týkající se soukromého práva,' které se vyvinulo z praktických právních opatření. Každá pře se skládala ze dvou etap. V první etapě se strany ve sporu objevily před každoročně voleným soudcem, prétorem, který měl jejich spor rozhodnout právní cestou; v druhé etapě soukromá osoba vybraná stranami (iudex, jakýsi druh porotce) vyslechla důkazy a argumenty a spor rozhodla. Od konce období republiky prétor převáděl spory do psaných formulí, podle kterých iudex obžalovaného odsoudil, pokud shledal některá z obvinění oprávněnými, nebo ho zprostil viny. Tento systém umožňoval prétorovi vytvářet nové formule, a tím vytvářet nové případy, pokud to považoval za vhodné. Tyto formule vycházely ve formě ediktu na začátku funkčního období každého prétora. . Tento systém formulí byl pravděpodobně původně zaveden pro případy týkající se neobčanů, peregrines, pro které neplatilo ius civile. Na takové případy se vztahovalo ius gentium, -'právo národů, zákony, které byly považovány za součást zákonů všech civilizovaných lidí (chápání "zákonÍ! upravujících vztahy mezi státy" v antice neexistovalo).
Tyto zákony platily jak pro občany, tak pro peregrines. Vykládaly se jako zákony diktované zdravým rozumem nebo přirozeným rozumem společným všem lidem, takže ius gentium bylo ztotožňováno s přirozeným právem.
Zajímavé je, že přes technický charakter systému formulí ani prétor, ani iudex, ani advokáti zastupující sporné strany (kteří byli vycvičeni v řečnickém umění) nebyli právníky. A přesto už od období střední republiky existovala třída odborníků na právo, právníků, kteří nehráli žádnou formální roli ve výkonu spravedlnosti, ale převzali od pontim funkci vykládat zákony těm, kdo je přišli požádat o radu. Jejich zájem o problémy, které jim předkládali prétoři, soudci (iudices) a sporné strany, je vedl k přizpůsobování zákonů případ od případu novým podmínkám vytvářeným římskou teritoriální expanzí na celé Středomoří. Tak se římské právo, podobně jako obyčejové právo anglické, vyvíjelo v diskusích o jednotlivých případech vedených právnickými experty, kteří pak shromažďovali a publikovali své názory. Váha těchto názorů závisela na reputaci autora. Když byla republika nahrazena císařstvím, leges ve smyslu statutÍ! schválených lidovým shromážděním rychle vymizely.
Prétoriánský edikt byl kodifIkován právníkem Juliánem na příkaz císaře Hadriána (117-138 po Kr.) a jeho text se stal předmětem komentářů právníků. Sám císař si osvojillegislativní pravomoc a "císařské zákony" byly uznávány jako zdroj práva. Ačkoliv císař občas přímo vytvářel zákony ve formě ediktu, jeho zákony bývaly spíše výnosy nebo odpovědi (sepsané právníky v císařské kanceláři) na právní otázky položené spornými stranami nebo úředníky. V běžných případech takové výnosy vyjasňovaly existující zákony a nezaváděly podstatné změny.
Hlavním prostředkem vývoje práva v klasickém období byly spisy právníků, ať už v císařských službách nebo mimo ně, komentáře k ediktům nebo k tradičnímu právu a sbírky názorů na skutečné nebo hypotetické případy. Klasičtí právníci dali římskému právu vysokou technickou úroveň, ale také ho učinili velmi složitým. y polovině druhého století právník Gaius, téměř neznámý učitel práva, zavedl kvÍ!li studentům "instituční" systém. Gaiův systém rozděloval právo na tři části týkající se osob, věcí a žalob. Kategorie osob se zabývala pravidly týkajícími se postavení osob nazíraných ze tří hledisek: z hlediska svobody (svobodní občané a otroci), občanství (občané a cizozemci) a postavení v rodině (nezávislí a podřízení moci jiných). Kategorie věcí tvořila největší část celé klasifikace. Zahrnovala všechno, co se dalo vyčíslit penězi. Gaius rozlišoval majetek movitý a nemovitý. Nemovitý majetek zahrnoval jednak závazky, považované za zisk v rukou věřitele, které vznikají buď ze smluv nebo z deliktů (občanských přestupků), a jednak souhrny věcí, jež přecházejí en bloc z jedné osoby na druhou, jako například dědictví, které jako celek přechází na dědice.
Třetí kategorie zahrnovala procesní otázky a třídila různé druhy žalob. Ačkoliv toto schema nemělo téměř žádný okamžitý dopad, postupně bylo stále více přijímáno jako struktura systému soukromého práva jako celku a jeho vliv je patrný i v moderních občanských zákonících. Klasické období římského práva skončilo ve třetím století velkými systemizujícími komentáři Paula a Ulpiana, kteří zastávali nejvyšší císařský úřad pretoriánského prefekta.
Poté byl další vývoj právního systému znemožněn zhroucením silné vlády. Typickým rysem dalších tří století, označovaných jako doba poklasická, je prudký pokles úrovně právní vědy a vývoj takzvaného "lidového práva", tj. římského práva přizpůsobeného specifickým podmínkám provincií. Říše byla rozdělena pro administrativní účely na dvě části, z nichž jedna měla vládu v Římě a druhá v Konstantinopoli, čímž vzrostla byrokracie. Procedura formulí byla nahrazena procedurou cognitio, v níž byl laický prvek vypuštěn a státem jmenovaný soudce řídil celé slyšení a rozhodoval jak o právních, tak o faktických otázkách. Tuto proceduru převzaly církevní soudy, čímž se stala základem středověkého římského kanonického procesu, pro který byli typičtí profesionální soudci, pečlivě vypracované žádosti a předkládání všech důkazů v písemné podobě (viz KANONiCKÉ PRÁVO). V pátém století se západní část Římské říše rozdrobila nájezdy germánských kmenů, které vytvořily nástupnické státy. Ty se řídily v právu osobním principem, který platil v samotném Římě o tisíc let dříve, a nesnažily se uplatňovat své germánské kmenové zákony na romanizované poddané. Pro ty platily sbírky římských zákonů založené na zjednodušených poklasických vydáních klasických právnických spisů a výňatcích ze sbírek císařských zákonů, zejména z Teodosiánského zákoníku z roku 438 po Kr. Nejdůležitější z těchto barbarských sbírek zákonů byla Lex Romana Visigothorum, kterou vydal vizigótský král Alarich II. v roce 506 po Kr. Tato sbírka galského lidového práva zůstala hlavním zdrojem poznatků o římském právu na Západě až do jedenáctého století.
Východní část Římské říše, kde se nyní mluví převážně řecky, přetrvala až do roku 1463. V roce 527 využil Justinián obrody právní vědy v právnických školách v Konstantinopoli a Bejrútu a pověřil svého ministra Triboniana, aby převedl zákony do trvalé podoby. Nejdůležitější část jeho kodifikace je Digesta, nebo Pandekty, antologie výňatků z klasických právníků, s více než třetinou od Ulpiana a šestinou od Paula. Výňatky jsou uspořádány do titulů. Každý titul je věnován určitému tématu a všechny kapitoly tvoří dohromady padesát knih. Celek je asi jedenapůlkrát obsáhlejší než Bible, ale představuje jen asi dvacetinu materiálu, ze kterého byly výňatky pořízeny. Pořadí titulů odpovídá ediktu, ale fragmenty nejsou v nějakém zřejmém pořadí. Kompilátoři dostali za úkol přiřadit každý fragment jeho zdroji, ale také provést jakékoliv změny nutné k odstranění zastaralého materiálu, rozporů a opakování. Míra těchto zásahů, emblemata Triboniani, je předmětem debaty od šestnáctého století. Zákoník je sbírkou císařských zákonů založenou na Teodosiánském zákoníku, ale s velkým podílem soudobých zákonů, zejména od samotného Justiniána - některé z jeho zákonů vyřešily spory, které na to čekaly od doby klasické.
Zákony jsou seřazeny chronologicky podle titulů a tvoří 12 knih. Tyto dvě hlavní sbírky byly doplněny Institucemi ve čtyřech knihách, založenými na Gaiově příručce. Celé dílo, které později vstoupilo do povědomí jako Corpus iuris civilis, obsahuje také novellae constitutiones, novely, zákony zavedené Justiniánem po dokončení zákoníku v roce 534.
Svou kodifikací převedl Justinián celé právo do statutární podoby. Jak sám uved!" učinil římské právo zcela svým, a proto všechny jeho části (i Instituce) mají stejnou platnost. Odkazy na starší materiály qyly zakázány stejně jako komentáře. Toto velké dílo, které bylo z velké části v latině, mělo malý vliv na řecky mluvící právníky východní říše (i když v devátém století vyšla řecká verse, Basilica). Výtisky díla byly patrně ke konci století poslány i do Itálie, ale díky jeho rozsáWosti a složitosti zůstaly nepovšimnuty až do období obrody právní vědy v Boloni ve dvanáctém století.
Bolonští doktoři práv zacházeli s Justiniánovým textem se stejnou úctou jako s Písmem Svatým a opatřili celý COrpU.f iuri výkladovými poznámkami a křížovými odkazy, které byly shrnuty ve Velkém Accursiově glosáři roku 1240. Protože původní texty byly bez glosáře málo srozumitelné, byl glosář vždycky vydáván s originálem a těšil se stejné úctě. Autoři glos zastávali názor, že někde v Corpus iuris lze najít odpověď na každý problém, který si dovedeme představit ve vztahu k právu nebo vládě. Důležité je najít vhodný podpůrný text, který však může pocházet z kteréhokoliv místa textu. Další generace zacházely s dílem COrpU.f iuris jako se zdrojem, z něhož lze čerpat argumenty všeho druhu, často bez ohledu na jejich původní kontext. Například slavná maxima quod omnes tangit ("co se dotýká všech, mělo by být všemi schváleno") pochází z Justiniánova zákona zabývajícího se postavením několika správců stejné oblasti, kteří museli všichni schvalovat jménem své oblasti jisté úkony (Cod. 5.59.5.2). Silnou stránkou Digest a Zákoníku jsou široce zdůvodněné diskuse o případech. Jen málo textů se otevřeně týká zdrojů práva a vůbec se spolu neshodují. Jeden text (Dig. 1.3.32.1) ospravedlňuje použití obyčeje jako zákona na základě tvrzení, že jelikož statuty jsou závazné, protože byly schváleny formálním hlasováním lidu, to, co lid schválil svým chováním, i když to není zapsáno, by mělo být stejně závazné. Jiný text (Cod. 8.52.8) však říká, že obyčej je platný jen tehdy, pokud není v rozporu se zákonem nebo s rozumem. Cod. 1.14.4 zase uvádí, že císař by se měl prohlásit za poslušna zákonů, protože jeho vlastní autorita závisí na autoritě zákona. Na druhé straně Dig. 1.3.31, který se původně týkal imperiální praxe vyjímání jednotlivců z poslušnosti některých zákonů, popisuje císaře jako legibus solutus, "vyňatého ze zákona", a Dig. 1.4.1 tvrdí, že co si císař přeje, má platnost zákona. Autoři komentářů ze čtrnáctého a patnáctého století, v čele s Bartolem ze Sassoferrata, definují principy označované za latentně přítomné v textech, i když přímo nevyjádřené. Z římského práva udělali učené ius commune, obecné právo pro tehdejší Evropu, které až do osmnáctého století bylo, kromě kanonického práva, jediným právem, které se vyučovalo na universitách (včetně Oxfordu a Cambridge), a bylo použito všude tam, kde selhalo místní obyčejové právo. Na ospravedlnění takovéhoto "přijetí" římského práva se někdy uvádělo, že to je císařské právo obnovené Svaté říše římské, ale nejčastěji se argumentovalo, že jeho doktriny jsou racionálnější a lépe vypracované než kterékoIlv jiné. Proces přijetí římského práva, podporovaný převzetím římsko-kanonické procedury na kontinentu, se objevoval v různých dobách, zemích a v různém stupni - postupně a sporadicky ve Francii, náWe a téměř úplně v Německu (kolem roku 1500). Anglie převzala některé římské kategorie prostřednictvím BRACTONOVA pojednání ve třináctém století. Ale moc anglického obyčejového práva zabránila obecnému přijetí, jaké bylo vyžadováno ve Skotsku v šestnáctém a sedmnáctém století díky slabosti místního práva.

literatura
Jolowicz, RF., Nicholas, B.: HislOricallntroduction /o the Study oj Roman Law. Cambridge: Cambridge University Press, 1972.
Nicholas, B.: Introduction to Roman Law. Oxford: Clarendon Press, 1962.